KNIHOVNA MĚSTYSE KŘEMŽE

   V úterý 14. září 2021 naše knihovna uspořádala již podvanácté podzimní zájezd pro seniory. Navštívili jsme hrad a město Rabí a město Horažďovice. Tentokrát nás byl plný počet – rovných 50. Cestu autobusem nám opět uhradil Úřad městyse Křemže, kterému tímto děkujeme.
   Na cestu jsme vyrazili před osmou hodinou ranní směrem na Chmelnou. A pak na Vodňany, přes Strakonice a Horažďovice až do Rabí. Tam jsme přijeli v půl desáté na předem objednanou prohlídku hradu. Domluvili jsme se, že navštívíme, prohlídkový okruh Věž.
   Prohlídka začala na velkém nádvoří, dále jsme zavítali na malé nádvoří se studnou a hospodářským zázemím. Poté jsme prošli nejstarší částí hradu a vystoupali na vrchol obytné věže gotického donjonu. Prohlídka končila ve spodních patrech sklepení, kde byla dříve hladomorna.
   Malý strážní hrádek byl postaven na vápencových skaliscích u řeky Otavy v 13, století, a poté byl několikrát přestavován. Hrad byl považován za nedobytný, ale Janu Žižkovi z Trocnova se to podařilo dvakrát, v letech 1420 a 1421.
Velký rozkvět zaznamenal hrad v 15. a 16. století, kdy byla provedena poslední významná přestavba, po které si hrad uchoval svůj gotický vzhled. Po ztrátě obytné funkce hrad chátral. V 1. polovině 18. století hrad vyhořel a začalo mizet i kamenné zdivo.
V 19. století se začal hrad postupně opravovat. Roku 1954 se stal hrad Rabí státním hradem a v roce 1978 byl prohlášen národní kulturní památkou. Hrad je přístupný veřejnosti od roku 1985. Dnes je z něj největší zřícenina u nás, jejíž celková délka budov a hradeb je asi tři kilometry dlouhá.
   V areálu hradu můžeme viděti i hradní kostel Nejsvětější Trojice, jehož výstavba byla zakončena v roce 1498. Kostel má pozdně gotickou podobu. Významnější úpravy byly provedeny hlavně v interiéru, který získal barokní vzhled a později i secesní výzdobu. Veřejnosti je přístupné jenom podzemí kostela v letních měsících, kde se pořádají výstavy.
   Hned po prohlídce hradu Rabí, jsme se společně vyfotili, protože v Horažďovících již nebyl naplánován žádný společný program.

   Zajímavé, je ale i samotné město Rabí, jehož historie je spojená s vývojem hradu. V podhradí začalo vznikat malé městečko, které v období panování Půty Švihovského (15. stol.) zažívá velký rozmach. A právě v této době získává podhradí od krále Vladislava Jagellonského privilegovaný titul město (1499). Rabí tak nabylo městská práva a tento titul používá dodnes.
Ve městě je mnoho hodnotných objektů, a tak je část obce chráněna jako městská památková zóna. Na náměstí stojí jednopatrová novogotická budova radnice a bývalé statky s překrásnými štíty selského baroka.
   V 17. století byl v těsné blízkosti hradeb zřízen umělecky ojedinělý židovský hřbitov, pro jehož barokní náhrobní kameny byl jako materiál zvolen vápenec. Po prohlídce hradu jsme si udělali ještě krátkou procházku a navštívili i tento malý židovský hřbitov.
   A pak už jsme se vydali do města Horažďovic, kam jsme přijeli asi v půl dvanácté a rozutekli se do místních restaurací na oběd. Poté si každý zvolil vlastní program.
   Většina jistě navštívila zámek, který stojí na místě gotické tvrze, a kde je zpřístupněno Městské muzeum.
Při návštěvě Horažďovic zbyl čas i na kávu a zákusek v Zámecké cukrárně.
A po toulkách horažďovickými ulicemi také na malý odpočinek na Mírovém náměstí.

   Dole u řeky byly k vidění zbytky hradeb, které byly 1,3 km dlouhé a měly několik bran - Branku Kocour,  Jihovýchodní bránu a Červenou bránu.
   Hradební ulicí jsme prošli kolem Masných krámů směrem k Jihovýchodní bráně a odtud na Husovo náměstí, kde stojí Husův památník a klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie.
   Když jsme se vrátili zpět na Mírové náměstí, mohli jsme si prohlédnout budovu radnice z roku 1927, morový sloup Neposkvrněného početí Panny Marie a kamennou kašnu, kostel sv. Petra a Pavla a z terasy za kostelem je vidět na řeku Otavu a na vrch Prácheň, se zříceninou hradu.
   Kdo se vydal z náměstí Červenou bránou, mohl vidět na její severní straně městský znak. Odtud se dalo dojít na Josefské náměstí, kde stojí sloup svatého Josefa. Kdo pokračoval dále Plzeňskou ulicí, došel až na vrch zvaný Loreta a na židovský hřbitov.
Na Plzeňské ulici se nachází i rodinná kavárna a cukrárna Caffé Čokoláda, jejíž návštěvu si někteří z nás jistě nenechali ujít.
   Na druhém břehu řeky Otavy je v Rosenauerově mlýně Muzeum mlynářství.
   Ve čtyři hodiny odpoledne jsme opouštěli město Horažďovice. Cesta rychle ubíhala a po čtvrt na šest jsme již byli ve Křemži. Opět se na nás usmálo štěstí v podobě krásného počasí, kdy nás po celý den příjemně hřálo teplé podzimní sluníčko.